Zápská tvrz stávala podle J. V. Práška v jižní části obce na rovině při levém břehu potoka, podle A. Sedláčka (a jiných) stávala na ostrohu na pravém břehu. - Byla sídlem Zápských ze Záp. Písemně poprvé připomínána r. 1507, kdy Jan Zápský ze Záp (poslední ze Zápských, který sídlil na Zápech) prodal roční plat na Škvorci Janě Krajířové z Krajku. Noví majitelé Adam, Zdeslav a Jetřich, bratři Vrábští z Vrábí, a Všeslav Vyšehněvský ze Solče prodali Zápy Mikuláši Zubovi z Landštejna, který se od r. 1527 uváděl jako "pán na Zápech". Od jeho syna Ondřeje je r. 1560 koupil Mikuláš Bryknar z Brukštejna. R. 1586 potom Zápy i se dvorem na Stránce a se Zípcemi prodal císaři Rudolfovi II., který je připojil k branýskému panství. Při všech těchto prodejích byla tvrz uváděna (na rozdíl od již pusté tvrze zípecké), byla patrně i r. 1586 ještě udržována v obyvatelném stavu. Připojením statku Zápy k sousednímu velkému panství Brandýs ztratila funkci opevněného vrchnostenského obydlí. Během třicetileté války byla značně poškozena, jako spáleniště byly Zápy připomínány r. 1634 a 1648. Brandýský urbář v r. 1651sice ještě tvrz uvádí, ale o jejím zařízení se vyjadřuje v minulém čase ("kterážto tvrz jest spůsobem vokrouhlým vystavená, bývalo v ní pokojův, světnic a komor k bydlení dostatek, marštele klenutý, sklepy podzemní 4, příkopem vůkol ohražená, v kterémžto toliko tráva roste"). R. 1670 byla v bývalé tvrzi zřízena na nějakou dobu výrobna střelného prachu pro vojsko. Tvrz přitom chátrala, počátkem 18. stol. z ní zbývala jen bašta, při níž vznikla chalupa. R. 1738 koupil forštknecht Jan Handtke chalupu při staré baště, chalupa byla potom označována jako fořtovna. Podle zprávy J. V. Práška byla bašta, poslední zbytek zápské tvrze, odstraněna před r. 1900. Památkou na tvrz je patrně již jen landštejnský znak z r. 1533, zasazený na domě čp. 16. bývalém hostinci.
Klíč.slova
tvrze * zaniklé tvrze * bašty * erby * renesance
Citace
HOLEC, František; et al. Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku: Praha a okolí. 1. vyd. Praha: Svoboda, 1988, s. 175.
